Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Vítej Vítku v naší anketě, ve které ses pomyslně připojil mezi nohejbalové osobnosti naší rubriky. Přizval tě sem Jirka Suky Soukal. Co je první, co se ti při vyslovení jeho jména vybaví? Jak na něj vzpomínáš?
Jirkovi děkuji. Vlastně musím neskromně říct, že se mu nedivím, že vybral zrovna mě. Já bych ho zřejmě vybral taky. On byl pro mě na hřišti i mimo něj v naší aktivní kariéře jeden z nejbližších. A vezmu-li to čistě herně, rozhodně to byl pro mě TOP 3 nahrávač, se kterými jsem měl tu možnost a čest hrát. Jan Hošek, Ferdinand Havlík a Jirka Soukal. Díky naší souhře a i díky jeho přesným náhrám, jsme vyhráli spoustu osadních turnajů v té nejvyšší konkurenci té doby. Např. Meridu, Jedličkárnu a další…
Suky nám ve svém rozhovoru prozradil, že s tebou hrál svůj nejlepší nohejbal. Dva roky jste údajně v lize neprohráli dvojku. Čím myslíš, že to bylo, že jste si tak sedli a mělo to takový efekt a úspěch?
V každé souhře je důležité si rozumět pochopitelně na hřišti, ale taky mimo něj. A to nemyslím „jen“ scházet se i s rodinami, grilovat, společné dovolené nebo podobné věci. Ale rozumět si s tím parťákem, spoluhráčem, i lidsky. Sami si umět sednout, pokecat, mít o čem mluvit, mít co rozebrat, tolerovat své názory…to všechno jsme měli. A to je jediná a jednoduchá odpověď na tvou otázku.
Suky však nemůže zapomenout na to, že jste na tuto herní pohodu a skvělou hru nedokázali navázat na MR dvojic v Prostějově, kde jste vypadli už ve skupině. Dodnes to má údajně v hlavě. A ptá se tě, jak to máš ty? Taky na to vzpomínáš?
???? Suky, kdy už tě to pustí? Už jsme to minimálně stokrát probírali. Tam to tenkrát holt byla shoda náhod. Tenkrát se MR nenasazovalo. Rozlosovávalo se různě. A nám vyšel hrozně těžký los na tříčlennou skupinu. Kromě nás v ní byli ještě můj brácha Jirka Kopecký s Jindrou Žaludem, kteří to mistrovství na konci dne vyhráli, a taky Franta Ticháček s levákem Jirkou Mendíkem, kteří proti nim byli ve finále a skončili druzí. S Jirkou jsme to pak ještě probírali na pokoji dlouho do noci u nějakých těch pivek. Ale evidentně ne dost, když na to Jirka pořád myslí ????
Byl jsi nohejbalový univerzál, veřejností vnímaný jako jeden z TOP hráčů své éry. Ale právě pro svou univerzálnost tě na síti trochu zastiňovali klasičtí smečaři typu Ticháček, Hochman, Žalud, Šmejkal… Myslíš, že to bylo jejich specializovaností právě na smečařský post? Zatímco ty jsi byl více univerzálnější pro všechny posty?
Tihle hráči byli absolutní špička. Poráželi se jen mezi sebou. Jinak je nikdo jiný porazit nedokázal. Mě se mezi ně podařilo nějakým způsobem začlenit až po MR v Kroměříži, kde se mi podařilo všechna tahle esa porazit a na celém šampionátu zvítězit. Začali mě brát, vnímat, mohl jsem být ten, který je dokázal porážet. Ale jen občas.
Co tvá nohejbalová minulost a cesta. Kudy vedla?
No…já nejsem žádný elév. Navštěvoval jsem v rámci studií učňák. Po poledni jsme mívali přestávku a mistři kopávali na plácku v areálu nohejbal. Přizvali mě k sobě, když jich bylo málo a začali mě nohejbal učit. Bylo mi 15 let. Tak jsem se k nohejbalu dostal. Pamatuju hodně změn v nohejbale. Hráli se různé herní systémy. To vím, že se mi nelíbilo. Např. se na jaře hrála soutěž dvojic a na podzim soutěž trojic. Začínal jsem v Tatře Smíchov, během vojny hrál v Dukle Písek, kde jsem potkal tu opravdovou nohejbalovou elitu, Poté v Podolí, Košířích, Solidaritě…
Jak na zmiňovanou Duklu písek, která je zde už několik posledních rozhovorů velikým tématem, a tamní spoluhráče vzpomínáš?
Vzpomínky na tohle období jsou velkolepé. I když jsou spojené s dvouletou vojenskou službou, což to nadšení trochu kalí. Pro běžného člověka se jednalo o dva ztracené roky. Ale já měl to štěstí, že si je zpříjemňoval nohejbalem a to na té nejvyšší úrovni. Tady jsem se totiž poprvé setkal s ligovými hráči. Bylo to v roce 1972 a z nohejbalu se pro mě na tyhle dva roky stal profesionální sport. První rok jsme sice v lize hráli o záchranu. Pak ale nastoupili na vojenskou službu další špičkoví hráči a rok druhý se již hrálo o titul. Ten pak nakonec těsně vyhrála Solidarita. Ale období to bylo krásné!
Léta jsi hrával i se svým, již zmiňovaným, bratrem. Jak to fungovalo? Přeci jen, bratrské vztahy a ve sportu…i jistá rivalita…to všechno může být pro úspěch překážkou.
No, to bylo vlastně taky jednoduché. Brácha je cholerik a já flegmatik. My spolu nikdy nehráli žádný turnaj. Jen na tréninku nebo na mistráku. A tam to nějak zázračně fungovalo. Na již zmiňovaném MR v Prostějově hrál brácha s Jindrou Žaludem, jak jsem říkal. A to byli dva naprostí cholerici. Proto jsem si bráchu dobíral a vsadil se s ním, že to nemají šanci vyhrát. Stálo mě to flašku šampaňského, neboť jak už víme, oni to skutečně vyhráli. Po vojně, v roce 1974, jsem šel za bráchou do Podolí Praha. A hned ten rok se nám podařilo vyhrát titul. Brácha tam zůstal a já po sezoně odešel do Šacungu.
Máš dlouholetou trenérskou praxi. A to jak na ligové úrovni, tak i na reprezentační. Ještě k tomu mužské i ženské. Jak na to vzpomínáš?
Trenérské kurzy jsem začal provádět v roce 1978. Byl jsem i ve Výkonném výboru v trenérsko metodické komisi, kde jsem školil trenéry. Ve své době jsem byl dokonce první placený nohejbalový trenér. První, o kterém se veřejně vědělo. Dostával jsem tenkrát 270 Kč měsíčně. Na základě ligových trenérských úspěchů se poté dostavila nabídka trénovat reprezentaci. Vlastně reprezentace. Já celkově při trénování příliš neuznával teorii. Zastávám názor, že jediným měřítkem pro trenéra je úspěch. A na ten jsem měl štěstí. No…ale štěstí….štěstí přeje připraveným. Stejně jako u reprezentace žen. Měl jsem hroznou kliku, že jsem chytnul éru svobodných mladých holek, které nechtěly ještě zakládat rodiny, ale hrát nohejbal. Proto se dostavovaly úspěchy. Zlaté medaile ze šampionátů mám jak s nimi, tak také z muži. Byly to krásné časy. Ale rozhodně zastávám názor, že aktivní hráč nemůže být zároveň i trenér. Za tím si stojím. Z těch hráčů bývalých, co nyní už jen trénují, jsou mi svým umem velice blízcí Petr Gulda, Míra Fritz a Michal Doucek.
Máš za ta léta s nohejbalem obrovské zkušenosti a nejen z tvých bohatých odpovědí je zřejmé, že jsi velikým pamětníkem. Jak vnímáš proměnu nohejbalu – z tvé doby po současnost?
Co se týče herního stylu a dynamiky, je proměna, myslím si, více než zřejmá. Taky zde, v předchozích rozhovorech, to bylo několikrát zmíněno a opakovat opakované nechci. Mě na nohejbale z dob minulých vadila nestálost systému a pravidel. Ta se velice často měnila a to mě rozčilovalo. Bylo to naprosto odlišné od ostatních sportů. U některých jsou stejná pravidla po současnost. Viz tenis například. Ale i v dnešním nohejbale se dělá spoustu kompromisů. Což je dané i dobou svobodného projevu a sociálních mediích. Na nich totiž může každý říkat (téměř) cokoliv o čemkoliv.
Děkujeme za tvé vzpomínky a pohledy do nohejbalové historie, Víťo. Komu předáme štafetu? Zeptáš se dotyčné osobnosti na něco?
Rád bych předal slovo dnes již zmíněnému Ferdovi Havlíkovi. Tím v této rubrice zkompletuje trio mých dvorních nahrávačů, o kterých jsem mluvil na začátku našeho rozhovoru. Ferda měl skutečný kopací dar od nohejbalového pánaboha. A do toho na sobě ještě tvrdě makal.
Ferdo, stály celé ty roky s naším krásným sportem za to?
Díky Vítku.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal