Věčně rozesmátý vtipálek, kterému ale nedělá problém se v rámci hry a zápalu do ní ostře ozvat proti komukoliv, kdo je zrovna v areálu a kdo si to zaslouží. I mě v tom Ondra několikrát vykoupal. Naposledy zde, při předávání štafety :-) Jeho věrnost svému mateřskému oddílu i hloubka jeho odpovědí však vypovídají o jeho velkém srdce, které prokazuje i ve své profese. Mistr světa, pan doktor a především čerstvý táta. Gratulujeme Ondro :-)
Ondřeji, vítej v naší rubrice nohejbalových osobností. Do naší společnosti tě přizvala Aneta Fojtíková. S tou tě pojí především disciplína jednotlivců. Vnímáš Anetu? Sleduješ její nejen singlové úspěchy?
Já Anetce moc děkuji, za přizvání. Když ona nepoložila žádnou otázka, já bych se recipročně dotázal, co jí vedlo k tomu, abych to byl zrovna já. Určitě to nebude problém zjistit. Samozřejmě, že sleduji všechny zástupce našeho sportu, něžnou část naší populace nevyjímaje.
Aneta ti nepoložila žádnou otázku. Proto je to tedy na nás. Napadá mě - Aneta postupem času a s nabitými zkušenostmi pomalu přechází k tomu singlu v klasickém nohejbalovém podání. Dříve ale těžila s čistě strojové hry bez chyb s fotbalovým stylem a charakterem, který si přenesla ze svého původního hlavního sportu. Setkal jsi se ty s tímto stylem u mužů? Máš bohaté zkušenosti a hrál jsi proti mnoha soupeřům. Zajímá mě to pak především na té mezinárodní scéně. Jestli si někdo tuto technicky velice náročnou disciplínu "usnadnil" fotbalovým pojetím a slavil s tím dílčí úspěchy?
Jsem rád tomu, že se tento progresivní a dynamický styl singlu objevuje i v kategorii žen. Sám jsem se s tímto více méně fotbalovo-defenzivním stylem herního pojetí setkal mnohokrát. V našich končinách spíše jako mládežník, ale na mezinárodní scéně i jako dospělý. Dílčí úspěchy = relativní pojem, tuším, že se šance na vítězství vždy limitně blížila nule, co se týče vítězství na šampionátu.
Otázka, která se nevyhne žádné zpovídané osobnosti a která čtenářům přibližuje cestu zpovídaného k nohejbalu. Jaká byla ta tvá? Jak jsi se k našemu sportu dostal?
Klíčem k nohejbalu byla u mě rodina. Náš otec nás vždy vedl ke sportovní všestrannosti a tak jsme s bratrem od malička hráli většinu míčových sportů ( tenis, fotbal, nohejbal, basketbal, volejbal, pink ponk, badminton, squash, florbal), jež si dovedete představit, ale samozřejmě jsme museli i lyžovat, plavat, bruslit, jezdit na kole, běhat etc. A právě toto “globální” pojetí sportu nás rozvíjelo po všech stránkách. Kolem 11.roku jsme začali s bratrem hrát více nohejbal i díky našim strýčkům, jež ho na celkem slušné úrovni hráli. A jeden z nich se poté stal i naším trenérem. Samozřejmě jsme nadále setrvávali ve stavu sportovní všestrannosti, za což musíme dodnes našemu taťkovi poděkovat ( kompenzace stereotypního pohybu, je nesmírně strategickou součástí pohybu, co se týče prevence přetížení svalových skupin).
Jak už jsme zmiňovali v úvodu, tvou parádní disciplínou je hra jednotlivců. Kdy ses k tomuto nejmladšímu nohejbalovému odvětví začal profilovat a proč?
Začněme od konce. Nohejbal je převážně kolektivní sport, až na výše zmiňovanou disciplínu jednotlivců. Jako každý jiný individuální sport, je založen na psychické odolnosti jedince. Proto se mi singl tolik líbí a to, zda je, či není mou parádní disciplínou, musí posoudit nezávislí příznivci našeho sportu. Ve věku tuším mých 14 let se začal singl v dnešní podobě hrávat. A už tou dobou jsem ho začal s mým bratrem trénovat. Pamatuji si naše souboje na asfaltovém hřišti u dědečka o prázdninách:-) Aby to nevypadalo jako, že mám rád jen singl, hraju rád všechny disciplíny, až na mezinárodní (futnetové) pojetí dvojek.
Dosáhl jsi mnoha velkých úspěchů a to i na mezinárodních akcích. Lze tvé vítězství v singlech v Brně 2016 považovat za vrchol tvé kariéry? Před domácím publikem, rodiči, v té elektrizující atmosféře plné haly...
Atmosféra v ten finálový den byla opravdu fascinující, horko těžko se bude někdy překonávat. Byl to opravdový nohejbalový splněný sen, jen bych chtěl konstatovat, že si úspěchů vážím všech. S přibývajícími roky, člověk dochází i k určité pokoře a nestaví na piedestál jen jedno vítězství.
Máš bratra, který se nohejbalu také věnuje. Společně s ním jste mimo jiné mistři ČR ve dvojicích. Je to výhoda mít za sportovního parťáka právě sourozence? Není to spíše podnět k více rozepřím?
Můj bratr je můj celoživotní stín, co se nohejbalu týče. S ním můj nohejbalový um stoupá i padá, bez něj bych mnohokrát nedosáhl úspěchů, jichž jsem dosáhnul. Samozřejmě, že když hrajeme proti sobě, tak jsou stále neskutečné hádky a nikdo nedá druhému nic zadarmo. Společně se úspěšně snažíme nohejbal v našem oddíle držet na extraligové úrovni už nějakou řádku let. A ano je to obrovské pozitivum mít bratra spoluhráče, zeptejte se bratrů Kalousů, Chadimů, Tirpáků, Perunů etc.
Jsi věrným hráčem Žatce, který dlouhá léta balancuje na sestupových příčkách z extraligy. Zároveň jsi dlouholetý reprezentant, nesmírně zkušený univerzál, kterého ve svém týmu potřebuje prakticky každý. Dostal jsi nějaké nabídky k přestupu? Pokud ano, proč k tomu zatím nedošlo?
Není to tak úplně přesné konstatování, hostoval jsem jeden rok v extralize v Počeradech a 1,5 roku v Karlových Varech, když mi bylo 18-20 let. Byly to zkušenosti, za které jsem vděčný. Nabídek jsem dostal za život mraky z mnoha oddílů. Můj otec byl v tu dobu předsedou našeho oddílu, protože se nám věnoval s bratrem od malička, a já nikdy nemohl odejít s myšlenkou, že zde něco budoval a já zde tedy jeho a bráchu nechám na holičkách. Je v tom asi mírné klišé patriotismu. Jeden můj spoluhráč vždy říkal, že není umění se dostat do reprezentace z Varů nebo Modřic, ale z týmu, jež balancuje na hraně sestupu.
Ondro, ty jsi v civilním životě povoláním praktickým lékařem. Měl jsi tyto ambice již třeba jako dítě? Nebo se to vyvrbilo až později? Ptám se kvůli kombinaci tvé profese a koníčku. Ten dlouhý bílý plášť si na antuce nějak neumím představit :-)
Opět začnu od konce - bílý plášť nenosím:-) Od mých cca 12 let jsem měl vizi stát se lékařem a samozřejmě jako většina kluků to bylo díky mému otci, jež lékařem také je. Kombinace lékař a sport jde pro mě prakticky ruku v ruce. Od malička mám kolem sebe přátele (lékaře), jež jsou zarputilými sportovci. Konkrétně sport mi i v této nelehké ( “covidové”) době pomáhá se psychicky rehabilitovat.
Velice si vážíme tvé ochoty a času. Nyní jsme už však u konce a zbývá zodpovědět poslední otázku. Koho dalšího zařadíš po svůj bok, tedy k nohejbalovým osobnostem? A na co se ho případně zeptáš?
Pokud mi dokážeš zaručit, že se Ti dovede přesvědčit tohoto “génia” nohejbalových dvorců k rozhovoru, tak bych rád předal pochodeň Milanu Dráždilovi. Rád bych se mýlil, jen jako jistotu volím i druhou variantu a to mého bratra. Doufám, že se Ti povede přesvědčit Milana anebo bráchu. Otázku nechávám na Tobě.
Díky Ondro.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal