V mých očích vlétla do ženské soutěže jako vítr. Najednou jsem všude slyšel "o té fotbalistce", která fotbalové prvky kombinuje s těmi nohejbalovými, slaví s nimi úspěch a o které ještě uslyším. Byla to pravda. O Anetě je slyšet dost a není divu. Její kousek z loňských jednorázových šampionátů je ojedinělý a o mnohém vypovídá. Především pak o Anetině zarputilosti, bojovnosti a nasazení, které do nohejbalu dává. Více takového svěžího větru. Do všech nohejbalových kategorií. Ale do té ženské obzvlášť!
Aneto, vítáme tě v naší rubrice a jako vždy se na začátek chvilku zastavíme u toho, kdo tě do ní přizval. Jirka byl nohejbalový hegemon své doby. Doby, kdy byl nohejbal výhradně mužskou záležitostí. Proto pro něj trénování žen musela být naprosto nová role. Jak mu tahle role podle tebe jde? Jak se ti s ním jako s trenérem pracuje?
Jedná se o trenéra reprezentace, kdy on už nemá hráčky učit hrát nohejbal, ale má jim spíše radit taktiku na soupeře, nechat sehrát jednotlivé sestavy a na těch velkých akcích podržet hráčku/hráčky hlavně psychicky, což si myslím, že dokáže. Z mých prozatímních zkušeností, si myslím, že se snaží ženský nohejbal opravdu trochu zviditelnit, je schopný nám sehnat spoustu exhibičních zápasů, zařídit soustředění navíc a pokud s něčím je problém, rozhodně si ho rád vyslechne a pokusí se to nějak vyřešit.
Jirka měl, jako každý zpovídaný, možnost položení otázky. Položil ti jich hned několik. Tady jsou: Nelituješ přechodu od slibně rozjeté fotbalové kariéry k nohejbalu?
Nedalo by se oslovit a přetáhnout více takto technicky vybavených talentek z fotbalu k nohejbalu?
A budeš nohejbalu nadále věrná?
Člověku občas můžou přelítnout myšlenky „co kdyby“, ale troufnu si říct, že této změny zatím opravdu nelituji. Zda nohejbalu už zůstanu věrná, to opravdu nevím, ale rozhodně teď nemám v plánu odcházet k jinému sportu nebo se dokonce vrátit k fotbalu. Ve fotbale je jistě hromada technicky vybavených hráček, nepochybně si tuhle hru i rády zahrají, ale že by kvůli tomu fotbal opustily, takových už zřejmě moc nebude.
Ještě chvilku zůstaneme u Jirky a rozebereme si poznámku o tom, co se ti podařilo v minulém roce. Tedy vítězství ve všech jednorázových republikových akcích. Kdyby pandemická situace nezrušila superfinále, mohla jsi bojovat i o vítězství v družstvech. Čímž bys dovršila tuto úžasnou sbírku, kterou se může pyšnit tak málo hráčů, že bychom je snadno spočítali na prstech jedné ruky. Čím si ten loňský mimořádný úspěch vysvětluješ? V singlech sis určitě věřila. Ale co ty ostatní disciplíny? Zvláště bez své věrné spoluhráčky, která byla zraněná.
Byl to takový můj menší nohejbalový sen, vyhrát v jednom roce všechny jednorázové republikové akce, na druhou stranu, nechybělo moc a mohla jsem mít na krku dvě stříbra, nebo taky nic Ve dvojkách jsem věřila, že to můžeme dotáhnout opravdu daleko, ve trojkách jsem už tak optimistická nebyla. Role smečařky v této disciplíně nebyla pro mě moc obvyklá, stejně tak jako naše poskládaná sestava. Jsem pyšná na to, co jsme s holkami o tomto víkendu dokázaly a chtěla bych jim za jejich bojovnost, podporu na kurtu a důvěru ještě jednou poděkovat – stejně tak jako i zbytku týmu, který nás hnal zápas po zápasu do vítězného konce.
Jirka už zmínil, že jsi k antuce přesedlala ze zeleného trávníku. Jako velká část nohejbalistů. Můžeš nám svou fotbalovou minulost, to, jak ses dozvěděla o nohejbalu a poté i přechod k nohejbalu trochu přiblížit?
Ono je to všechno tak trochu složité. Když si to tak vezmu, první sport, který jsem vlastně „hrála“, byl nohejbal. U nás na chatě chodívali chlapi, včetně taťky, hrávat nohejbal a já se na ně vždy přišla koukat. Po jejich hře jsme si pak ještě s tátou kopali, a když jsem pak byla schopná se nějakým způsobem do balónu trefit, začali mě brát na kurt mezi sebe. Byla jsem snadný terč, jakmile naše družstvo vedlo, balón šel do mě a bod byl jistý . Jakmile jsem nahrála blbě - byl řev, jakmile jsem nepřekopla balón - bylo kroucení očima, když mi nevyšel odhad na hlavičku – následovalo dlouhé vysvětlování, co jsem vše udělala špatně. To byly vlastně mé počátky nohejbalu. Od 2. třídy na ZŠ jsem začínala hrávat fotbal v přípravce na Dobříši, přibližně v mých 10 letech jsme byli s taťkou a dědou na jednom vesnickém turnaji v nohejbale, kde mě viděl fotbalový trenér ženských brankařek ze Sparty, kam jsem následně dostala pozvánku. Prošla jsem si mládežnickými reprezentacemi od U15 až po U19. Ve Spartě jsem působila cca 9 let. Když jsem pak přešla na Duklu, po nějaké krátké době nás v rodině napadlo, jak bych na tom asi byla ve srovnání s nohejbalistkami. Našli jsme nějaký náhodný klub, napsala jsem, zda bych si mohla jít zkusit zatrénovat, no… a už jsem ve Vršovicích zůstala.
Působíš jako sportovní multitalent. Které sporty, kromě těch, kde se do míče kope, máš ráda nebo ráda provozuješ?
Dá se říct, že mám ráda většinu míčových sportů. Ráda si zajdu na tenis, badminton, volejbal, stolní tenis a nebráním se i těm dalším… v zimě si třeba zajdu na běžky nebo lyže. U nás v rodině se hodně sportovalo a sportuje a já si ráda vyzkouším vždy něco nového.
Když jsi do nohejbalu přišla a objevila ho, pamatuješ si, jestli tě v ženské soutěži, v tvé první sezoně někdo vyloženě zaujal svou hrou? Že sis řekla "vau, tak až takhle dobře se to dá hrát"? Umím si představit, že objevení nohejbalu i přechod na něj, může být v ženském podání dosti překvapivý. Naprosto bez urážky!
Asi mě nikdo tak moc nezaskočil, byla jsem zvyklá, že holky umějí kopat do balónu, znala jsem a znám mnoho talentovaných fotbalistek a proto jsem očekávala, že i v nohejbale se najdou tak šikovné ženy, které jen do míče budou kopat trošku jiným způsobem.
Nyní si už však ostřílená matadorka a tahounka svého oddílu, která se především v poli může měřit s leckterými mužskými herními úrovněmi. Díky tomu máš za sebou již několik turnajů, kde byly týmy mixované, či ryze mužské. Navážu tedy na předešlou otázku - vybavíš si takto některého hráče? (Myslím to tak, kdy jsi třeba byla poprvé na nějakém mixovém nebo chlapském turnaji a viděla to někoho hrát tak, že sis například řekla "vau, tak tady nemám co dělat" - tak kdo to byl?)
Když jsem začala jezdit na ryze mužské turnaje, které měly už lepší úroveň, říkala jsem si to takřka před každým zápasem, že mě ten chlap na tom kurtu musí ubít. Někdy to tak bylo, někdy naštěstí ne. Konkrétně jmenovat nikoho nebudu :-)
Děkujeme za tvé odpovědi i tvůj čas, Aneto. Otázka poslední je v naší rubrice vždy stejná. A to sice - komu předáš štafetu v běhu za poznáváním nohejbalových osobností našeho krásného sportu? A využiješ možnosti položit mu otázku, na níž tě zajímá odpověď?
Štafetu bych ráda předala Ondrovi Vítovi, který má jistě o své bohaté nohejbalové kariéře co povyprávět.
Díky Aneto.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal