Tenhle úvod se mi vlastně nepíše snadno. Zaznělo to už mockrát a nakonec jsem se tomu v rozhovoru nevyhnul ani já - že jméno Petr Gulda je v nohejbalovém světě pojem. Ale v tomhle případě se nějak nebojím napsat: "No a co?" Protože ačkoliv je Petr urputný, neskrývá nervy, je to veliký bojovník, který se umí rozčílit a za své přesvědčení a tým se hlasitě ozvat, je to především skromný srdcař, který při úspěchu nikdy nezapomene zmínit kolektivní výkon, který rád zatleská soupeři a na kterého se dá spolehnout. I proto má za sebou úspěchy, které má, i proto vede národní tým a i proto ho obklopují ti lidi, kteří ho obklopují a má v nich podporu. A i proto mám v živé paměti, jak mi na turnaji ve Vlčnově po jedné povedené smeči zatleskal. Tenkrát jsem moc nevěděl, kdo mi to vlastně tleská. Dneska si toho o to víc vážím.
Petře, předně mě mile překvapilo, že naši sérii rozhovorů registruješ a věděl jsi, že ti byla předána štafeta. Začnu tedy záludnou otázkou. Máš nějaký oblíbený rozhovor, který si teď hned vybavíš? Napadá mě třeba ten s Radimem Havránkem, který se z nohejbalového prostředí výrazně stáhnul a se kterým jsi, společně s Fandou Kalasem, léta tvořil obávanou trojkovou sestavu?
Moc rád čtu všechny rozhovory této série. Jsou to velmi zajímavé pohledy a vzpomínky nohejbalových osobností. Radost mě udělal třeba Ríša Makara, když napsal, že se mu se mnou hrálo dobře. Hned jsem mu psal zprávu, že mě s ním taky :-) Potěšilo mě, když dostal prostor Radim Havránek, na kterého se trochu zapomnělo. Pamatuji si, jak jsme v Čelákovicích v roce 1999 společně s ním, Fandou Kalasem a Michalem Janebou poprvé vyhráli MČR trojic, což byl po mém titulu v singlu z roku 1995, takový první velký kolektivní úspěch Modřic.
Slovo ti předal Laco Bertko. Co se ti vybaví, když zaslechneš toto významné nohejbalové jméno?
Vybaví se mě obrovská bojovnost, obětavost a velké nohejbalové srdce. Laco je pro mě legendou našeho sportu a myslím, že pro spoustu hráčů mé generace byl svými výkony velkou inspirací. Společně s Lacem Ivaneckým jsou nedílnou součástí česko - slovenské historie. Navíc si Laca vážím jako člověka a pokaždé jej moc rád vidím.
Jako každý, dostal i Laco možnost, položit ti otázku. Ta zní: "Ahoj Peťo. Myslíš si, že prechod od „trojdopadového“ k „dvojdopadovému“ nohejbalu v českej lige bol správnym krokom? Prečo?
Laci, děkuji za otázku. Potěšilo mě, že sis vzpomněl zrovna na mě. Myslím si, že to byl logický krok. Všechno a každý sport se vyvíjí, je rychlejší a dynamičtější. Na druhou stranu jsme na trojdopadovém nohejbalu vyrostli a tahra má svoje kouzlo, což turnaje na tuto klasiku dokazují. Navíc je škoda, že v zahraničí nepochopili, že je to ideální hra na naučení správných návyků a určitě je dobře, že se to u nás v žákovské kategorii vrátilo zpět ke třem dopadům. Vývoj, ale nejde zastavit. Kdyby byl nohejbal profesionální sport, možná by se časem přešlo i na jeden dopad, tak jak se hraje na mezinárodním poli. Když vidím jak dokážou ti nejlepší na soustředění národního týmu mezi sebou hrát, tak si myslím, že by to při vydatném tréninku mohla být cesta jak náš sport prodat. Je to všechno zase o krok rychlejší, dynamičtější a při správném zvládnutí se do toho i dá přidat dostatek techniky. Samozřejmě, že při trénování jednou maximálně dvakrát týdně je to nemožné.
Laco se také zmínil, že se nyní věnuje sportu s názvem Headis. Znáš ho? Znal jsi ho? Pokud ano, je třeba součástí rozcvičky na tvých trénincích. Ať na klubové, či reprezentační úrovni. Kromě toho, že to vypadá velice zábavně to zároveň působí jako velice náročný a technický sport.
Headis znám, viděl jsem nějaké šoty a vím, že tento sport hrají bývalí nohejbalisté z Košic jako Laco nebo Marián Žigala. Dokonce jsme se na vyhlášení sportovce okresu Brno - venkov setkali se členy klubu, kteří se tomu věnují a slovenské nohejbalové legendy dobře znají z turnajů. V Modřicích ani na soustředěních národního týmu jsme to nikdy nehráli.
Tvé jméno je v nohejbalovém světě pojem. Jsou dohledatelné fotky z tvých mladých nohejbalových let. Jaká byla tvá cesta k nohejbalu a jaké byly tvé začátky?
Jako kluk jsem hrál fotbal. Začínal jsem v Moravské Slavii Brno, v dorosteneckém věku jsem hrál v brněnské Zbrojovce a potom v KPS Brno. Ale protože jsem vyrůstal na brněnské Riviéře, kam chodili bývalí fotbalisté a jiní sportovci a můj otec se po fotbalové kariéře začal věnovat nohejbalu, tak jsem prakticky odmalička byl na kurtech. Tatínek mě vedl ke sportovní všestrannosti už od ranného dětství. O prázdninách, než začala fotbalová sezóna, tak jsem měl buď v ruce tenisovou raketu nebo jsem kopal přes síť. V roce 1989 jsme s mým bratrancem Miloněm Svobodou mladším a Robertem Fajmonem, který byl mým spoluhráčem z fotbalu obsadili nečekaně třetí místo ve trojicích na přeboru ČSR dorostu v Českých Budějovicích a druhé místo ve dvojicích. Nikdo s námi nepočítal, protože nás nikdo pořádně neznal. Tím jsme se nominovali i na Mistrovství ČSSR dorostu v Novém Městě nad Váhom. Tam jsme v obou disciplínách vybojovali stříbro za tehdy neporazitelným Hloubětínem, za který hrál Tomáš Růžička, Luděk Hrouda, Tomáš Mihule a Kamil Kleník. Nohejbal mě těmito dvěma akcemi naprosto učaroval. V mužích jsem se už ve fotbale neprosadil a tak jsem se naplno začal věnovat této naší krásné hře naplno. A můžu říct, že jsem udělal dobře.
Jsi přímým účastníkem neuvěřitelné modřické série 67. zápasů bez prohry (4roky, 2 týdny). A to není zdaleka jediný veliký počin, který jsi s Modřicemi zažil. Co těmhle úspěchům přisuzuješ za důvod? Byla to tehdy výjimečné složení klubových hráčů? Náhoda? Štěstí? Dá se to vůbec pojmenovat?
Myslím si, že se potkala výjimečná generace hráčů v jednom klubu. Navíc typologicky takových hráčů, že se z toho dobře sestavovali jednotlivé formace. A pak se vždycky podařilo jedním hráčem to vhodně doplnit. Příkladem můžu uvést Jakuba Mrákavu, který naprosto perfektně zapadl do našeho kádru. A co považuji za velmi důležité, že jsme nikdy nepodcenili žádného soupeře a ke všem utkáním přistupovali zodpovědně. Mým úkolem to bylo kormidlovat správným směrem a rozhodovat v důležitých momentech. A musím říct, že i když to byli a jsou všechno vynikající individuality, tak rozhodujících momentech dali své dovednosti a um vždycky ve prospěch celého týmu.
Tvůj syn Tomáš vířil antukový prach na hřištích 1. a 2. ligy. Ale ještě před současnou situací, kdy antukový prach nevíří nikdo, z nich zmizel. Míval zdravotní problémy s kolenem. Je to jeden z důvodů? A jak se vůbec daří tvé rodině v této, řekněme divné, době?
Můj syn si kvůli problémům s kolenem dal v roce 2019 roční pauzu. Loni v zimě začal znovu trénovat a viděl jsem na něm, že má do nohejbalu znovu chuť. Bohužel loňská sezóna byla taková jaká byla a tak se nemohlo naplno projevit, jak na tom skutečně je. Záleží zcela na něm jak se bude do budoucna nohejbalu věnovat. Jinak jsme doma zatím zdraví, což je v této době asi nejdůležitější.
Podívám-li se na seznam posledních zpovídaných osobností, hodně se točíme kolem tvé nohejbalové generace. V jejich rámci tady padlo spoustu jmen. Dokážeš ty vybrat jedno jméno, které se ti ve spojení s nohejbalem ihned vybaví? Nemusí to být vlastně nutně nohejbalista. Třeba je to manželka, protože si díky tobě s nohejbalem asi hodně "užila" :-)
Vybavuje se mě spousta jmen a vybrat jedno je těžké. Ať to byli spoluhráči, soupeři, fanoušci nebo různí lidé, kteří mají co do činění s naším krásným sportem. Hlavně bych si přál, aby se co nejdřív vrátilo všechno do normálu a mohli bychom se zase se všemi bez omezení vídat. Manželka se mi však vybaví určitě. Musím jí za celé ty roky a nohejbalové víkendy poděkovat. I díky její veliké podpoře a toleranci jsme nedávno oslavili stříbrnou svatbu :)
Děkujeme za tvůj čas Petře. Určitě jsi už přemýšlel, komu předáš svou štafetu? A připravil sis pro další nohejbalovou osobnost i nějakou otázku či otázky?
Přemýšlel jsem dlouho. Je to strašně složité vybrat jednoho. Ale předám štafetu člověku, kterého někteří vidí rozporuplně, ale já si nesmírně vážím jeho práce, kterou pro nohejbal odvádí. Štafetu předám Jirkovi Šmejkalovi. Sám jsem si proti němu i zahrál, takže si jej pamatuji ještě jako hráče. Obdivuji jej kolik tráví s nohejbalem času. Jednak se stará o všechny národní týmy (muže, juniory, ženy). Vytváří nám společně s Vlastíkem Pabiánem neskutečný servis na všech soustředěních a šampionátech. Prakticky jezdí skoro po všech jednorázových mistrovstvích republiky, které většinou řídí. A potom by měli všichni jeho kritici vědět, že řídí všechny kempy talentované mládeže, které mladé nohejbalisty a nohejbalistky strašně baví a dělá to moc dobře. Myslím si, že moc podobných lidí, kteří jsou ochotni skoro všechny víkendy obětovat našemu sportu, není. Moje otázka na něj zní: Jirko, jak to vidíš s budoucností nohejbalu? Dejme tomu za 10 let?
Díky Petře
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal