Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Než jsem více pronikl do "onoho nohejbalového světa", vnímal jsem Davida jako spoluhráče od Ríši Makary, se kterým vždycky přijedou na začátku roku na turnaj do Vlčnova, v sobotu v 11 hodin dopoledne poprvé vylezou na kurt v řekněme zajímavém stavu, a v osm hodin večer ho stejně nakonec vyhrají. Až v nedávném vzpomínkovém videu z pankrácké Poslední smeče z roku 2000 jsem zjistil, jaký byl David hecíř a špičkový hráč. Což mi potvrdilo další video z Mistrovství světa v Košicích z roku 1994, kde ve dvojkách táhl reprezentaci až k vítězství. Proto již naprosto chápu Richardovu volbu a především otázku na Davidův smečařský rozsah. Klobouk dolů. David Perutka - tělem i duší moravák a především PAN HRÁČ!
Davide, štafetu naší rubriky ti předal bezesporu výborný kamarád a legenda slovenského nohejbalu - Richard Makara. Označil tě za bývalého spoluhráče. Měl na mysli turnajového spoluhráče nebo jste se někdy potkali v jednom týmu i na klubové úrovni?
Předně chci Richardovi poděkovat za předání štafety, moc si toho vážím. Co se týče našeho společného hraní tak první společnou štací byl můj mateřský oddíl v Přerově, který Richarda pro velký nohejbal objevil! No a po přestěhování do Prahy se naše cesty opět propojily v Šacungu.
Ríša ti kromě předání pomyslné štafety položil otázku: Jaký měl pocit z MS v roce 1994, kde vyhrál poprvé titul mistra světa?
Také by mě zajímalo, jakým způsobem se dopracoval ke svému smečařskému stylu. Protože v těch letech se nohejbal nehrál v takových výškových pozicích jako v současnosti a on využíval maximální hybnost a rozpětí nohou, díky čemuž na svoji menší postavu smečoval dost z výšky. (Zajímá mě to proto, že Davida jsem znal už jako kluka - hráče z turnajů z Moravy kolem roku 1990 - a byl mým velkým vzorem co se týče smečů, které jsem se snažil od něj hodně naučit.)
Otázka je to dlouhá. Proto se neboj dlouhé odpovědi. Každopádně je to příjemné, přečíst si od takové ikony, že jsi byl jeho smečařským vzorem, nebo ne? :)
Samozřejmě mi dělá radost, že jsem na počátku inspiroval tak skvělého nohejbalistu, jakým Richard bez pochyb je. Stejně jako Richard čerpal ze mne, tak já jsem jako houba nasával hru tehdejších nohejbalových hvězd. Mezi ty pro mne nejvíce inspirativní řadím Hochmana z Hloubětína, Borka Včalu a Honzu Podzemného. Vzhledem k mým 174 cm mi nezbývalo než stretchingem zvyšovat svůj kloubní rozsah, abych se na síti mohl rvát s hráči o hlavu vyššími. Stačilo to na několik titulů mistra republiky v dorosteneckých kategoriích, na ligu a pár vyhraných turnajů, ale moji hlavní disciplínou byly dvojky, kde se výškový rozdíl snadněji maže.
Co se týče zlaté medaile z MS v Košicích, tak to byl zážitek, na který se zapomenout nedá. Nastupovali jsme s Mírou Fritzem do dvojek (proti Ivaneckému s Bertkem) po nešťastně prohraném zápase trojic. Plná hala slovenských fanoušků byla na vlně euforie… Dodnes cítím to odhodlání celého týmu přivézt z prvního mistrovství světa alespoň jednu zlatou. Měl jsem z Mirka pocit, že si tam raději zlomí nohu, než aby odjel domů se stříbrnou. Přenesl to na mě a ten koktejl koučovaný Vítem Kopeckým prostě zafungoval. Nesmím zapomenout na Honzu Hoška, který s námi tvořil tým a který nás skvěle podržel v semifinále. Navíc u toho byl táta, trenér Szabó a spousta dalších kamarádů a fanoušků z Česka, kteří ten můj pocit totální euforie ještě znásobili.
Málokoho vynechám s otázkou o jeho nohejbalové minulosti a začátcích. Neboť už právě tam se rodil základ toho, že jsi nyní někým považován na nohejbalovou osobnost. A také proto ti předal štafetu naší rubriky. Proto zabrouzdej opravdu až ke kořenům své nohejbalové minulosti a proveď nás, čtenáře, tvým nohejbalovým životem.
K nohejbalu mne přivedl táta, který byl jedním z průkopníků nohejbalu na Moravě. Od počátků nás trénoval Ludvík Szabó, ale bez bráchy a kamarádů v týmu bych to daleko nedotáhl.
Kluby jsem následně měnil podle toho, kde jsem studoval či pracoval. Takže mým druhým klubem byla Ostrava, která tehdy hrála 1 ligu a po přesunu na Vysokou školu ekonomickou v Praze to byl Dopravní Podnik, později Šacung, kde jsem svoji kariéru ukončil.
Z nohejbalového prostředí jsi již poněkud vypadl. Přesto - sleduješ dění kolem našeho sportu? Máš v povědomí například seznam týmů v naší nejvyšší soutěži? Případně nějaká jména hráčů - talentů, která se k tobě donesla a na jejichž hru se s chutí jednou za čas podíváš?
Nepravidelně sleduji výsledky ligy, po očku se dívám na to, jak hraje Šacung a Přerov. V televizi se rád dívám na finále ligy a občas něco shlédnu na YouTube. Co se týče nohejbalu naživo, tak se chodím dívat na Poslední Smeč a na ME či MS pokud se koná u nás. Z talentů se mi nejvíc líbí Jirka Kalous a Honza Chalupa, ale největší radost mám z toho, jak pestrým nohejbalem se prezentují Čakovice pod taktovkou Míry Fritze. Nohejbal je díky nim opět pestrý a zajímavý. Jako za starých časů, kdy válela trojka Šimáček-Fritz-Suchý.
Jsi už spíše z té starší hráčské generace. Ale ne zase tak vzdálené. Která jména panovala nohejbalovému světu za tvé éry? Která si hned vybavíš?
Já jsem měl veliké štěstí v tom, že jsem ligu hrál už od 17 let, takže jsem ještě stihl velikány předchozí generace jako už zmiňovaní Hochman, Včala a Podzemný, ke kterým bych přiřadil Šmejkala s Lošťákem, Ivana Černého, Jindru Žaluda, Honzu Hoška, Jardu Pohla z Jihlavy a Míru Sachla.
No a hvězdami naší generace byli karlovarští Karel Bláha, Vlasta Kubín a Franta Veselý, Richard Novotný a Mixán z Plzně, výše zmiňovaná čakovická trojice, Drahokoupil a Vocel z Kobylis, Solnický z Opavy, moji spoluhráči z Přerova Petr Nadymáček a Radek Stojan a o něco později se k nim přidali mladší Vilda Ungermann, Jirka Dvořák, Josef Tirpák, Martin Březina a kluci z Brna včele s Bubniakem s Frantou Kalasem. Všem, na které jsem zapomněl se omlouvám.
Tvé úspěchy na reprezentačním poli již zmínil Richard výše ve svých otázkách. Kterého úspěchu si však vážíš nejvíce na turnajové úrovni a proč?
V 18 letech jsme s Petrem Nadymáčkem a bráchou vyhráli Mistrovství ČR dvojic v Sedlčanech – pro mne první titul v mužské kategorii. Z trojic si nejvíce cením vítězství s Pepou Rezkem a „Bédou“ Řehákem na Poslední smeči a dvou vítězství na Šacung Cupu.
Davide, co vlastně dělá takový nohejbalista "na penzi"?:)
Určitě jsi zůstal u sportovně aktivního života a nenudíš se. A v jaké pracovní oblasti se vlastně pohybuješ?
Tečku za mojí nohejbalovou kariérou učinila výměna kyčelního kloubu. Endoprotézou však můj sportovní život neskončil. Amatérsky chodím boxovat, v teplých měsících hraju tenis a chodím plavat. Co se týče mého profesního života, tak jsem 20 let pracoval jako marketingový ředitel francouzské nadnárodní společnosti, a to jak v Praze, tak ve Francii. To byl také jeden z důvodů, proč jsem z nohejbalového prostředí nenávratně vypadl.
Děkujeme za tvůj čas a odpovědi. Než je však pošleme k našim čtenářům, zbývá otázka poslední. O to víc standartní. Koho si vybereš za svou nohejbalovou osobnost? Koho vyzpovídáme jako dalšího? A na jakou tvou méně či více záludnou otázku bude odpovídat?
Těch jmen, kteří štafetu ještě nedostali je mnoho, viz můj výčet nahoře, o to je to rozhodování těžší. Trochu spoléhám na to, že Petra Nadymáčka, mistra Evropy a vicemistra Světa vyzve někdo z mnoha lidí, kteří ho dodnes znají. Já štafetu předám někomu, kdo (pro řadu mladších) tak známý není, a to Honzovi Podzemnému z Ostravy, jednomu z nejtechničtějších nohejbalistů své doby. V mých očích se Honza spolu s Frantou Kalasem dělí o pomyslný trůn nejlepšího moravského nohejbalisty všech dob. Mimo jiné Mistr republiky jak dvojic, tak trojic z roku 1986, což v tehdejší konkurenci byl opravdu mistrovský kousek.
A mám na něho dvě otázky.
Viděl jsem záběry z oslav 50let nohejbalu v Přerově, kterých se Honza účastnil a podle fotek je stále v obdivuhodné kondici, tak se ho chci zeptat, jestli si ještě občas chodí kopnout.
Jestli zpětně nelituje toho, že na vrcholu své kariéry nejezdil častěji na velké turnaje, zejména ty okolo Prahy, kde se mohl pravidelněji střetávat s nohejbalovou špičkou. Osobně jsem přesvědčen o tom, že by jeho seznam vyhraných turnajů byl velmi dlouhý.
Díky Davide
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal