Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Chvíli jsem si říkal, jestli na slovenské hráče nebudu mít nějaké "prokletí". Rozhovor s Dankou Peruňskou se vůbec nepodařilo zrealizovat a i další ikona od našich východních sousedů nebyla nejdříve dlouho k zastižení. Pak se ale vše podařilo. A přesto, že čekání na odpověď bylo také to z delších, při jejím obdržení jsem pochopil proč. Richard si dal opravdu záležet. A tím mi potvrdil to, co jsem si o něm v hlavě odnesl hned z našeho prvního setkání. Bylo to dávno. tradiční novoroční turnaj. Já byl vyjukaný nohejbalový elév. Nějaký chlap v pauze mezi zápasy ležel na palubovce a z mé sportovní tašky si udělal polštář. Předturnajová příprava byla ve Vlčnově vždy poctivá a náročná :-) A tenhle chlap byl několikanásobný mistr všeho co jde. A přesto se hned od začátku a i v téhle situaci ukázal jako dobrý chlap a veliký profík. Od té doby je mi ctí, že jsme přátelé. Díky Richarde.
Richarde, Inka tě označila za slovenskou nohejbalovou legendu. Vzhledem k tvým úspěchům a k velikosti našeho sportu jí bezesporu jsi. Když se řekne nohejbal a legenda, kdo tě napadne hned jako první?
I když si myslím, že v nohejbalu máme hodně legend, pár z nich je i v mém věku, tak mě napadá jeden člověk, kterého jsem znal od mých 19ti let. Měl jsem tu čest hrát proti němu, měl jsem tu čest i od něj dostat na prdel (čehož si s odstupem času velice vážím) a byl to člověk, který byl hodně rovný a vždy kamarádský. Je to člověk, který už mezi námi není. Žil celý svůj život nohejbalem a obětoval mu všechen svůj čas. Proto si ho strašně vážím jako člověka, kamaráda a parťáka. Určitě ho zná každý, kdo má k nohejbalu trochu blíž. Je to Pepa Lošťák. Proto ho tímto zdravím do nebíčka.
Otázka od Inky: Ríšo, s Martinem a Patrikem Perunovými jste byli v rámci Slovenské reprezentace skvěle sehraná trojka. S kým si Ti nejlépe hrálo tady v české extralize? Bude to těžké ale vyber si nejlepšího nahravače a polaře.
Myslím si, že jsem hrál v české extralize s hodně dobrými hráči, ať už to byli nahravači či polaři. Nicméně top nahravač byl Petr Gulda a jeden z nejlepších polařů byl František Kalas.
Každé osobnosti se ptám, jak se k nohejbalu dostal. Neboť právě jeho začátky mohli předurčit to, že je nyní někým považován za osobnost. Ani tebe tato otázka nemine. Jaké jsou tvé nohejbalové začátky, tvá cesta, tvá historie?
Moje cesta k nohejbalu začala už v dětství, kdy jsem si s klukama kopal přes branku, ale tehdy jsem ještě ani netušil, že vlastně hraji nohejbal. Bral jsem to spíš jako fotbalovou průpravu. V patnácti letech jsem se poprvé dostal k nohejbalu díky kamarádovi, a tak začala moje nohejbalová éra v Novom Mestě nad Váhom. V roce 1995 jsem přestoupil do Přerova, kde jsem odehrál 2 sezóny. Myslím, že tyto 2 roky mi daly hodně zkušeností a zjistil jsem, jaký je velký rozdíl mezi slovenskou a českou ligou. Pak jsem dostal nabídku hrát v Modřicích, kde jsem strávil 5 let. Dle mého názoru to bylo období mého největšího rozvoje a růstu. Byla tam velmi dobrá parta a vedení klubu, na které mám dobré vzpomínky a kontakty až do dnes. Můj odchod z Modřic nebyl lehký, ale přišla nabídka ze Šacungu a já se rozhodl, ne kvůli nohejbalu, ale hlavně kvůli studiu na FTVS, že to zkusím. Pak začala moje nohejbalová éra v Praze, kde jsem se dostal mezi úplně nové lidi a kontakty, což pro mne nebylo jednoduché. Důležité pro mě ale bylo, že se o mě postaral můj trenér Ivan Černý, který mě trénoval a hodně mi v začátcích pomohl. Potěšilo mě, že jsem tu narazil na partu dobrých kluků a hráčů, se kterými jsme v Praze prožili nejen mnoho sportovních, ale i osobních zážitků, přestože jsem tento klub dvakrát opustil a hrál jeden rok v Karlových Varech a dva roky v Břvích, nicméně pak jsem se se zase vrátil zpět do Šacungu. Tady jsem nakonec zůstal až do konce své extraligové kariéry. V současnosti se věnuji nohejbalu jako trenér za TJ Sokol Chodov a náš tým sice není extraligový, ale chuť a zájem hráčů je tak velký, že mě to oslovilo a chci se s nimi probojovat tam, kam jim to jejich možnosti dovolí. Věřím, že s touto partou bude ještě hodně legrace.
Podívá-li se někdo na staré záznamy na YouTube z MS 2000 a 2004 v Prostějově, kde byly finálové bitvy mezi SR a ČR naprosto elektrizující, musí uznat, že až na MS 2016 v Brně, se taková atmosféra už zřídka kdy vidí. Jak na to vzpomínáš a čím myslíš, že to je?
Na MS 2000 a 2004 vzpomínám rád proto, protože pro mě byl rok 2000 rokem, kdy jsem získal první titul mistrů světa, což pro mě bylo velice emocionální. Tento zážitek je neopakovatelný, protože poprvé je vždy jen jednou. Co se týče MS 2004, myslím si, že to byl jeden z nejvíc elektrizujících zápasů z toho důvodu, že titul MS rozhodl poslední třetí set nejmenším možným rozdílem. Také si myslím, že té atmosféře nahrával i fakt, že jsme si po dobu celého zápasu s českou reprezentací vyměňovali skóre přibližně po čtyřech bodech. Takže chvíli jsme byli na vrcholu a za chvíli byli zase dole. Což se stalo i v tom třetím setu, kdy jsme prohrávali 10:8 a s titulem jsme byli už skoro rozloučení. Nakonec se nám to povedlo dotáhnout na 10:10 a vzápětí 10:12 vyhrát. Bylo to pro nás nepředstavitelné a naprosto frustrující pro český tým. Proto na ten zápas tak rád vzpomínám.
Co se týče atmosféry na MS - nemyslím se, že by atmosféra na ostatních zápasech nebyla tak elektrizující. Na zápasech, které se konají v ČR je vždy skvělá atmosféra a domnívám se, že to bylo i na mistrovstvích v letech 2008 a 2012 v Nymburce. Jediným mínusem ale je, že se do Nymburku nevejde tolik diváků. V České republice mají vždy MS skvělou organizaci i atmosféru. Ohledně organizace MS a ME v ostatních státech - v ostatních zemích nohejbal nemá takovou popularitu a zázemí, takže ta organizace není na takové úrovni jako v ČR.
Máš za sebou hrozně bohatou kariéru. Když se na ní podíváš, co ti nohejbal kromě radosti z pohybu dal?
Kromě toho pohybu si myslím, že nohejbal ovlivnil můj život i díky tomu, že jsem ho celý svůj aktivní život následoval. To znamená, že od svých 17ti let jsem se potýkal s nohejbalisty z Moravy, kam jsem jezdil na turnaje. Ovlivnil moji vojnu, kde jsem narukoval do svého regionu, takže jsem mohl hrát i po dobu mé vojenské služby. Pak mě protáhl Moravou a nakonec mě zatáhl do Prahy, kde jsem zůstal a zatím zakotvil, takže si myslím, že nohejbal můj život ovlivnil strašně moc. A nebudu ani počítat, kolik dobrých známých a kamarádů jsem díky němu poznal.
V předposlední otázce odbočme, Richarde. Když jedeš z celodenního turnaje, který jsi odsmečoval a odblokoval a stavíš se vyhladovělý s parťáky v restauraci na pořádnou večeři, co si s velikou chutí dáš k jídlu?
Pořádný steak, brambory, fazolky, tatarku a jedno pivo. :-)
Na závěr ti kromě velkého díky za tvůj čas položím také obligátní otázku. Komu předáš štafetu naší rubriky? A na co se další osobnosti nohejbalu zeptáš?
Štafetu Tvojí rubriky bych chtěl předat mému kamarádovi a bývalému spoluhráči Davidovi Peroutkovi. Doufám, že tuto výzvu přijme s radostí. A na co bych se ho chtěl zeptat? Jaký měl pocit z MS v roce 1994, kde vyhrál poprvé titul mistra světa? Také by mě zajímalo, jakým způsobem se dopracoval ke svému smečařskému stylu. Protože v těch letech se nohejbal nehrál v takových výškových pozicích jako v současnosti a on využíval maximální hybnost a rozpětí nohou, díky čemuž na svoji menší postavu smečoval dost z výšky. (Zajímá mě to proto, že Davida jsem znal už jako kluka - hráče z turnajů z Moravy kolem roku 1990 - a byl mým velkým vzorem co se týče smečů, které jsem se snažil od něj hodně naučit.)
Díky Ríšo
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal