Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou, a o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i údálosti nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Omlouváme se za delší pauzu v této rubrice. Je však krásné zjistit, že někteří lidé jsou moderní dobou, maily a internetem téměř nepolíbení a i přes jejich okolí je složité se k nim dostat. Natož pak k jejich odpovědím na otázky. Když si pak ale člověk přečte jejich důvody a jejich povídání o dobách minulých, naprosto to pochopí, někdo se do těchto dob rád vcítí a někdo třeba i závidí. Odpovědi jsem nakonec získal a stálo to za to. Naše Human of Nohejbal je nejen veliký patriot, pamětník, srdcař...ale především vřelý člověk, kterého bych se vydržel ptát dál a dál a dál...
Jirko, předně bych se rád zeptal, kde jsi přišel k přezdívce Kocour? Jak vznikla?
To je hluboká historie. Vzniklo to v Hloubětíně, za který jsem tenkrát hrával. Hrával jsem často skákaný háček, když mi to hezky přišlo po dopadu až za síť. Na to jak jsem malý, jsem skákal dost vysoko. A do toho ten můj knír. Takže jasný kocour.
Franta Ticháček si tě vybral jako další nohejbalovou osobnost a hezky to odůvodnil. Cituji: „Rád bych, aby další osobností byl Jiří Suchý starší. Abychom to viděli také ze strany nahrávačů. Protože to jsou také osobnosti, a jsou nedílnou součástí dobrých smečařů. A to přesně Jirka byl.“. Co na tento Frantův komentář říkáš?
No…co k tomu dodat. Franta ví co říká. Je to nelehký úděl. Celý život jen nahráváš. Ale když víš, že je tam na smeč někdo lepší, tak se mu do toho necpeš. A taky se říká, že nahrávač tvoří hru. Takže je to jakési zadostiučinění. Bylo mi ctí být nahrávačem třeba Pepy Hoffmana. Nahrával jsem mu třeba do půlky sezóny. A aby nebyla ponorka, druhou půlku sezóny jsem nahrával třeba právě Fandovi Ticháčkovi.
A mohu poprosit o pár slov k Frantovi? Proč si myslíš, že předal štafetu právě tobě? Odkud se znáte?
Známe se s Frantou strašně dlouho! Pamatuji si, že jsem sledoval Frantu už jako kluk na Havranu (osada), kde už kopal s ostatními kluky i dospělými a hrozně se mi to líbilo. Říkal jsem si, že když může kopat takhle on, můžu já taky! Na Havranu to býval velký úžasný dvoudenní turnaj. V sobotu bývala kvalifikace a Franta byl už tehdy hvězda. Navíc výborný parťák, hrozně lidský. Hráli jsme pak spolu řadu let v jednom oddílu, který jsem již zmínil v první otázce.
Frantova otázka směrem k tobě zní, jak ti schází nohejbal. Co na to Frantovi odpovíš?
No…schází schází…jistěže schází. Celý život jsem nohejbal hrál. Když už to tak nešlo, tak jsem ho trénoval. Jsem s nohejbalem celý život. Teď už není tolik času. Ale na osadách si ještě pořád rád zahraju.
Můžeš zavzpomínat na tvé nohejbalové začátky? Kam až sahají a jak v tvých začátcích nohejbal vypadal?
Zásadní rozdíl v mých začátcích byl ten, že se neblokovalo. Začalo se blokovat až později, ale hlavou. Pamatuju si živě, jak někteří hráči opravdu strkali hlavu přes síť a snažili se zblokovat soupeřův útok. Neumím si to představit dnes. Bylo to asi i dost komické. Poté přišel dnes již klasický blok nohou. Pamatuji si také Kocábské turnaje nebo třeba soutěž Majáku (osada). Po vojně jsem dostal nabídku jít hrát do Lokomotivy Praha. Ta ale neměla dorostence a proto byla vyloučena z ligy. Na tu jsem měl a chtěl ji hrát. Proto jsem přestoupil do Hloubětína, kde jsem se potkal právě i s Frantou a hráli jsme tam spolu asi 6 let. V Hloubětíně to byla vítězná éra. Vyhrávali jsme hodně. Kopali s námi ještě třeba Láďa Hoffman, Vašek Sobota nebo Láďa Bárta.
Proč zrovna Čakovice jsou tvou srdcovou záležitostí?
Přestoupil tam z Hloubětína Láďa Hoffman. Já jsem měl tenkrát zdravotní komplikace. Měl jsem rok pauzu. Ale po ní jsem šel za ním do Čakovic. Začali jsme tam od začátku. Jirka Vojáček nám tam udělala skvělé podmínky a zázemí a my za odměnu vyhrávali a postupovali od nízkých soutěží výš a výš. Byla to éra Čakovic. Protože nám dorostli dorostenci, které to hrozně bavilo a trávili většinu času na kurtu. Teď to zní vtipně, dorostenci…ale oni tenkrát skutečně dorostenci byli. Mí dva synové, Pavel Šimáček, Míra Fritz… Trénoval jsem je. A ti kluci hráli a hráli až šli do nejvyšší soutěže, protože na ni už měli. Vždyť Míra Fritz vyhrál s Perutkou z Přerova v 74. titul ve dvojicích na MS v Košicích!
To jsou krásné vzpomínky a dokumentace. Děkujeme.
A kdo z dnešní nohejbalové éry tě zaujímá a baví svou hrou? Koho si všímáš?
Já mám rád pestrý nohejbal. Je to sice nádhera, když to někdo umí tak, že to kope ze dvou metrů rovnou do země až balón přeskakuje ploty. Ale není to český nohejbal. Mám rád krásu nahrávky, která tvoří a řídí hru. Protože když není náhra, není útok. A v tomhle směru nad všemi vyniká Lukáš Rosenberk.
A komu tedy předáš štafetu Jirko?
Tomu, kdo se svou hrou blíží právě výše zmíněnému univerzálovi. A jelikož jsem srdcař, bude to někdo z Čakovic. Stejně jako Lukáš kope hlavně levou nohou a vloni na podzim si po nepříjemném zranění Pavla Kopa ve finále dvojic na MS právě s Lukášem právem vybojovali titul a zlatou medaili. Jirka Kalous. Všichni víme, kdo ho k nohejbalu dovedl. Někteří možná i tuší jakým způsobem. A proto se ho chci zeptat, jestli je teď za ten nekonečný dril jeho otce vděčný?
Děkujeme moc za tvůj čas a krásné vzpomínky Jirko. Ať se tě drží zdraví a nohejbal tě stále baví tak, jako doposud.
A štafeta je předána. Tak jak odpovíš Jirko? Ale pravdu! :)
Těšte se za 14 dní.
Mezitím si můžete připomenout ostatní zpovídané Hmunas of Nohejbal