Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou, a o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jaký seriál si rádi před spaním pustí a jestli je pro ně vepřo knedlo zelo „prasárna za odměnu”, nebo dají přednost špagetám s kečupem? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Po Vildovi Ungermannovi a Janu Hoškovi zde máme dalšího harcovníka minulé nohejbalové dekády. A však s velkým přesahem do té současné. Neboť Miroslav Fritz již druhým rokem trénuje a vede tým mladý tým ambiciozního vícemistra z Čakovic. O to víc jsme se těšili na některé odpovědi. A o to víc nás zajímalo, jestli štafeta zůstane na extraligové, případně domácí čakovické půdě. Odpověď vás čeká na konci rozhovoru. Jehož vznik byl stejně urputný, jako sám jeho aktér.
Mirku, proč myslíš, že Honza Hošek předal štafetu jako další nohejbalové osobnosti právě tobě?
S Honzou jsme toho hodně zažili. Ať už na hřišti, nebo mimo něj. Ale především na hřišti. Sedli jsme si herně i lidsky. On byl famózní nahrávač a můj post byl taky na náhře. Takže jsme toho měli hodně společného. A nejen u nároďáku jsme si toho společně dost užili.
Kdy a jak ses dostal k nohejbalu? Na které své hráčské období vzpomínáš a proč?
Dřív jsem hodně hrával fotbal. Hrozně mě to bavilo a trávil jsem tímto sportem jako kluk většinu času. Zároveň jsem však trávil hodně času u nás na chatě, v chatové osadě, kde byl velice populární nohejbal. Čutali ho tam naši tátové a mně se ten sport zalíbil. Tam jsem poznal Kocoury (rodina Suchých – pozn. red.) a nohejbal pro mě nabýval dalších rozměrů. Byl to víc než sport. Víc než přátelství. Proto, když jsem si v 15 letech měl vybrat, navzdory přání rodičů jsem fotbal odsunul až na druhou kolej. U nohejbalu byla dobrá parta a mě vždycky bavilo být na kurtu, hrát. Především pak nějakou ligu či letní turnaje.
Kdo z hráčů tvé generace ti svou hrou ulpívá v paměti a vždy sis proti němu rád zahrál či ho jen sledoval? A kdo z té současné?
U téhle otázky nemohu být konkrétní. Nohejbal mi přinesl spoustu přátel a do cesty postavil spoustu skvělých lidí a i soupeřů. Ale celý svůj život a ještě i dodnes si rád zahraji s lidmi, kteří když jdou na kurt, tak ví proč, nejdou to tam odchodit, ví, co tam budou dělat, kteří do toho dávají srdce, kteří o tom sportu přemýšlí. Zkrátka s lidmi, kteří jsou jako já.
Na hřišti jsi byl pověstný svou urputností. Ať už jako hráč, tak i jako trenér. Uplatníš tuto vlastnost i ve své profesi či u jiných koníčků a zálib? Co rád mimo nohejbal děláš?
Ještě stále si rád zahraji fotbal. A z předchozí odpovědi je zřejmé, že ani v tomhle věku to nechodím na hřiště odchodit. Takže často nic jiného než urputnost ani nezbývá. No a dál, co mi zdraví povolí. Ale nemám moc rád město. Nejraději vypadnu někam do přírody. Rád si zajdu na ryby. A když se těm potvorám chce, nebo spíš nechce, dost mou urputnost zkouší! :)
Když se vracíte s týmem z venkovního zápasu a stavíte se někde na jídlo, co si dáš nejraději? Berme ten lepší případ, tedy že do Prahy vezete vítězství :)
Vítězství? No tak to Plzeň a rum! :)
Který hráč je ti svým projevem a herním stylem nejsympatičtější? Který tě napadne jako první? Teď hned!
Bez váhání a teď hned, ale přitom zabrousím do minulosti. Protože pro mě je to jednoznačně Franta Ticháček. Ty ročníky, co měly to štěstí, viděly ho hrát, nebo si dokonce proti němu i zahrály, to můžou považovat za velikou čest. Byl to komplexní hráč, který uměl levou i pravou nohou, uměl hrát na všech postech, u hry přemýšlel, kopl cokoliv, co chtěl a co si usmyslil, a především se nohejbalem neskutečně bavil. Pro mě je to jasná osobnost nohejbalu. Jen podotýkám, že dnes je Frantovi okolo 70 let, a pokud vím, ještě pořád příležitostně hraje.
Míro, to bylo všeříkající. Děkujeme ti. Komu bys rád předal štafetu a na koho se můžou naši čtenáři těšit příště?
Přemýšlím a zabrousím ještě mezi aktivní hráče. Vybírám někoho, kdo má velikou možnost srovnání a jehož odpovědi, ať už na cokoliv, by mě zajímaly. Zkušený hráč, který už přes 20 let hraje extraligu a stále patří k její špičce. Hráč, který má obrovský respekt, a ať se objeví kdekoliv, je uznávaný a oblíbený. Viz poslední velký tuzemský turnaj – Austin Cup. Těším se na tvé odpovědi, Fando, a gratuluji ti k rodině.
František Kalas.
Připomeňte si předchozí rozhovory.